Dobrá rada nad zlato

Bylo mi tehdy 23 let, když jsem musela jet do Uherského Hradiště na konkurz, který pořádalo místní Slovácké divadlo. Hotely byly drahé, ale uvědomila jsem si, že mám vlastně na Moravě příbuzné. Sice jsem je dlouho neviděla, ale od čeho jsou telefony? Slovo dalo slovo....a byla jsem pozvána i na noc. Alena a František, tedy teta a strýc byli fajn, ale na vzpomínání nebylo příliš času, protože zase oni odjížděli do Brna, kde pracovali na přípravě veletrhu. Jejich šestnáctiletý syn, tedy můj bratranec se mne ujal coby ubytovatel, průvodce, či možno říci i pán domu. Byl fajn a dokonce mi pomáhal s replikami, které jsem měla v divadle recitovat. Večer jsem z místních zásob něco ukuchtila, připili jsme si vínem, které jsem přivezla, ale nebyl čas je se strýcem a tetou otevřít. S Radimem, tak se můj bratranec jmenoval, jsme si pak prohlíželi fotografie, poslouchali muziku, kterou měl rád.....bylo to docela fajn. Lehce ovíněná jsem se šla sprchovat a s rozkoší jsem prožívala každou kapku vody, která na mne dopadala. „Jano?“ ozvalo se za zástěnou. Stlumila jsem příval mokrých kapek. „Jano?“ ozvalo se opět za zástěnou. „Můžu, prosím do koupelny?“ „Ježinkote proč? Potřebuješ něco? Jen se utřu a za chvilku budu venku.“ Chvíli bylo ticho, ale pak se hlas ozval znovu. Trochu rozpačitě. „Když já se trochu řízl a potřebuju si umýt krev.“ Lekla jsem se, rychle na sebe hodila tetinu noční košilku, která mi byla úděsně krátká. Ani jsem se nestačila utřít. Ale to jsem příliš nevnímala. Měla jsem strach, že se mu něco stalo. „Tak pojď, co´s dělal?“ „Otvíral jsem plechovku s očkama,“ řekl a já koukla na jeho ruku. Říznutí bylo skutečně škaredé a krev se z rány přímo valila. „Kde máte peroxid, a obvazy?“ zeptala jsem se a snažila se udržet klidný hlas. Krev prostě nemám ráda. „Nahoře na polici,“ řekl a snažil se rukou přidržet krvácející ránu nad umyvadlem. „Nepouštěj si na to vodu,“ povídám a natahuji se pro peroxid a obvazy. „Proč?“ zeptal se přiškrceným hlasem, ale přesto poslechl. „Zůstala by ti tam jizva.“ Konečně jsem našmátrala vše potřebné a otočila se k němu. Byl pobledlý a jakoby lapal po dechu. „Je ti špatně?“ Povídám a zároveň se vatou snažím očistit ránu. „Není to tak hrozné, poleju ti to peroxidem, vydrž.“ Krev se odplavila do odpadu, ránu jsem osušila, ale teprve nyní jsem si všimla jeho pohledu. Vůbec se nevěnoval své ráně, ale mým zduřelým bradavkám, které jasně prosvítaly přes mokrou noční košilku. Mokro a chlad, zděšení, to vše udělalo své. Pak mi teprve došlo, proč ten přiškrcený hlas, když jsem stála v kratičké noční košilce na stoličce a hledala první pomoc. Košilka se mi určitě vytáhla až nad zadeček a tak mohl vidět nečekané. „Musíš tak na mne civět? To´s v životě neviděl prsa? Trochu mě to štvalo, ale musím přiznat, že i líbilo. Každá ženská je ráda, když na ni chlap může jen oči nechat. Která říká, že ne, tak není ženská. „Asi jen na fotkách....“, přiznal se rozpačitě. „A co porno?“ Hned jsem se lekla toho co ze mne vypadlo. Já, vůči němu stará baba, jsem se dokonce začervenala. „Promiň.“ Odtáhla jsem levou ruku z jeho prstu a zakryla si prsa. „Tady si to dovaž sám.“ „Nic.“ „Co nic?“ „Jen obrázky jsem viděl, ale víš já bych to chtěl fakt vidět.“ „Co vidět?“ Věděla jsem co, ale ženskou blbost jen tak lehce nevymažeš. A ostatně mě tato konverzace příjemně vzrušovala. „Dyť je to stejný.“ Dovázal si prst, pomohla jsem mu s uzlem obvazu a konečně si všimla jeho kalhot. Ne, že by mne to jeho mužné zmohutnění překvapilo, vlastně jsem je i čekala, ale přece jenom...... „Mohla bys´mi je ukázat?“ Málem jsem zalapala po dechu. Levé předloktí opět putovalo k ňadrům. „Prosím.“ Dodal přiškrceným hlasem. A já najednou nevěděla co mám udělat. „Poradíte mi, prosím?“ Vaše Iveta